Znak a vlajka

Stanislav Kasík

Heraldická kancelář

„Dauphin“

Roudnice nad Labem

2015

HALÁMKY

O TVORBĚ OBECNÍCH ZNAKŮ

Z poznání historického vývoje městských a obecních znaků lze ze skladby užitých znakových figur a dalších souvislostí odvodit pohnutky, stanovit příčiny a inspirace jejich volby. Můžeme je rozdělit do několika skupin. Vyjmenujeme jen některé.

 Mnoho obecních znaků je odvozeno od znaků vrchností. Ať od znaku krále u měst královských, či od znaku šlechtického majitele, biskupa nebo církevní instituce u měst poddanských. Při jejich tvorbě bylo snahou navrhovatelů odlišit nějakým způsobem znak obce od znaku vlastníka. Stávalo se tak různými způsoby, jakými bylo přijetí pouhé části znaku, umenšení znakových figur, změna tinktur znakového pole či znamení, nebo doplnění další figurou nebo znamením atp.

 Jinou skupinu tvoří znaky odvozené od přírodních podmínek. Například použitím figury kopce je charakterizováno prostředí, ve kterém obec leží. Vlnité břevno má obvykle souvislost s existencí vodního toku. Stejným způsobem vypovídá vyobrazení skály. Stromy mohou symbolizovat okolní lesy. Některá znamení ukazovala na převažující zaměstnání obyvatel. Proto se objevují ve znacích motivy zemědělské, vinařské, chmelařské, rybářské, hornické atd. Ve znacích se připomínaly i různé události.

 Jednu z nejcennějších skupin jsou znaky ukazující užitými symboly na jméno obce. Tak jak je například jabloň ve znaku Jablonce nad Nisou, rak ve znaku Rakovníka, sova ve znaku Sovínek, či měsíc - luna ve znaku Loun. Takovým znakům se říká „znaky mluvící“.

 Současné tendence ve tvorbě obecních znaků se přidržují již osvědčených metod a postupů. Přesto jsou některé figury pro obce bez statutu města nepoužitelné. Například hradby, jejichž fyzická existence byla vysoce ceněnou výsadou a pýchou každého města a zároveň jejich nejpřípadnějším symbolem.

 Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky preferuje u obcí znaky jednodušší, které více odpovídají původním praktickým funkcím znaků a také významu uživatele. Podoba navrženého znaku musí bezpodmínečně být v souladu s pravidly, zásadami a uzancemi heraldiky. Nemá kolidovat se znaky již v České republice užívanými. Má být jednoznačným a nezaměnitelným symbolem konkrétní obce.

 V heraldice platí, že znak je posuzován nikoliv z pohledu pozorovatele, ale z pohledu jeho nositele. Proto je v popisu používáno stranového určení „vlevo“ a „vpravo“ ve zdánlivém rozporu s pozorovaným vyobrazením, kde jsou například figury v polohách právě opačných.

 Z HISTORIE OBCE

Následující řádky nemají ambici být vyčerpávajícím pojednáním o historii obce. Budou zmíněny především ty skutečnosti, které mohou být pro výběr heraldických figur do znaku obce inspirující.

Poznatky o historii obce Halámky v obvyklých a běžně dostupných českých zdrojích jsou velice sporadické. Příčinou je skutečnost, že obec pravděpodobně vzniklá někdy okolo roku 1730 je nejen poměrně mladá, ale také až do roku 1920 nepatřila k Čechám. Území, ve kterém se obce nachází, bylo historické Vitorazsko, které až do roku 1920 patřilo Rakouské republice (1918 – 1920), před tím Rakousko-Uherskému císařství (1867 – 1918), Rakouskému císařství (1804 – 1867) a ještě déle v minulosti bylo součástí arcivévodství rakouského “pod Enží“ (Dolní Rakousko – Niederösterreich). Prameny k historii obce, jsou tedy spíše dostupné v Rakousku. Zdrojů pro následující text nebylo mnoho – oficiální webové stránky obce (www.halamky.info), text PhDr. Jiřiny Psíkové ze Státního okresního archivu v Jindřichově Hradci na neoficiálních stránkách obce (www.halamky.cz), Wikipedie (jiné zdroje budou uvedeny v odkazu).

 Dle výše uvedených zdrojů vznikla obec někdy okolo roku 1730 na panství hradu Heidenreichstein (město v Rakousku, cca 15 km východně od Halámek). Hrad v té době držel rod hrabat Pálffy. Osada byla údajně založena dřevaři a uhlíři a měla původně jméno „Witschkoberg“ a pak také „Halamky“. První zmínka o vsi v písemných historických pramenech je z roku 1783 (uvádí se i rok 1770). Zpočátku byla ves přifařena do rakouského Gmündu a pak ke Dvorům nad Lužnicí (něm. Beinhöfen, kostel Nanebevzetí Panny Marie – barokní z roku 1788). Zápisy ve farních matrikách začínají v roce 1788 (zřejmě v souvislosti s vybudováním nového kostela a fary).

 Původní obyvatelé se krom dřevorubectví a pálení milířů živili také domácí výrobou košíků, opálek (mělký miskovitý košík pletený z loubků) a šindelů. Mimořádnou činností obyvatel byla péče o děti z vídeňských chudobinců s finanční podporou města Vídně.

 Obec Halámky, která je jejími obyvateli rozdělována na část nazvanou „Hořejšek“ a „Dolejšek“ se rozkládá na pravém břehu řeky Lužnice a na východní straně katastru je potok Gamza (jižněji také Halámecký potok). Lesnaté okolí obce je součástí Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko. Samotný katastr obce, společně s katastry dalších obcí je součástí přírodní rezervace Horní Lužnice, vyhlášené v roce 1994 a zahrnující šestnáct kilometrů meandrující řeky (výměra 414,1 ha). V údolní nivě Lužnice se na několika místech těží štěrkopísky a živcové písky. Na místech těžby vznikají rozsáhlá jezera. Na katastru obce Halámky je odebírána podzemní voda (Mackovčin, Peter a kol.: Chráněná území ČR. Svazek VIII. Českobudějovicko. Praha 2003, s. 530 - 531).

 Halámky se mohou chlubit technickou památkou, kterou je železobetonový obloukový most s dolní mostovkou. Oblouk má rozpětí pěti metrů (Dušan, Josef: Encyklopedie mostů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 1999, s. 109).

 O JMÉNU

Původní jméno vsi znělo „Witschkoberg“, jak je uvedeno na rakouské vojenské mapě. Jazykovědci činí výklad, že prvotní tvar místního jména byl „Vilčkoberg“ s významem „Vlčkův vrch“. V třeboňském archivu jsou doklady o tom, že na historických mapách se také objevuje jméno vsi v podobě „Halamky“. Jméno Halámky znamená ves Halámků – to je Halámkovy rodiny. Příjmení Halama je doloženo v české minulosti již v 15. století. Jeho význam byl „mamlas“, „otrapa“. Josef Jungmann se domnívá, že slovo „halama“ vzniklo přesmykem z „hamala“, které bylo odvozeno od slova „hamák“ s významem „hafák (pes) – hrubý člověk“. Také lze učinit srovnání se slovem „hamati (u dětí)“ s významem „jíst“, „lapat“, „ chňapat“ (Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. Díl I. 2. vyd. Praha 1954, s. 579).

 O ZNAKU DOLNÍHO RAKOUSKA

Dolní Rakousko je historické území, patřící od roku 976 rakouskému rodu Babenberků. Původní pojmenování Ostmark (Bavorská východní Marka) bylo za Babenberků Markrabstvím rakouským (Österreich – Východní říše). To bylo v roce 1156 povýšeno na vévodství. Rakouští vévodové z rodu Babenberků používali od roku 1156 v erbu orlici. Od roku 1335, kdy byl vévodou rakouským Albrecht II. (1298 – 1358), syn římského krále Albrechta I. (+ 1308) a vnuk římského krále Rudolfa I. Habsburského (+ 1291), byly rakouskými vévody používány dva erby. První z nich, červený štít se stříbrným břevnem, byl erbem užívaným vévody a arcivévody rakouskými z rodu Habsburského, jako dědictví po Babenbercích, původních markrabatech a vévodech v Rakousku. Babenberkové v mužské posloupnosti vymřeli Fridrichem II. v roce 1246. Poslední příslušnicí rodu a dědičkou Rakouska, Štýrska a Korutan byla Markéta (+1267), dcera Leopolda VI., sestra jmenovaného Fridricha II. a manželka českého krále Přemysla Otakara II. Prvním z Habsburků, který babenberský rodový erb použil, byl v roce 1282 Albrecht I. vévoda Rakouský (+1308). Pro uvedený znak je užíváno několik synonymních termínů. V české heraldické literatuře se hovoří o babenberském břevnu, v rakouské heraldice zdomácnělo označení „Bindenschild“. Od roku 1430 je také používáno pojmenování „Novorakouský znak“ (Franz Gall, Österreichische Wappenkunde, Wien – Köln 1977, s. 125; dále jen Gall).

 Vedle znaku „novorakouského“ existuje znak pojmenovaný „starorakouský“. Starorakouským znakem byl Rudolfem IV. Habsburským, arcivévodou Rakouským (+1365) nazván modrý štít s pěti zlatými orlicemi. Tradice tohoto znaku sahají do druhé poloviny 12. století a jsou spojovány s již zmíněnými rakouskými vévody z rodu Babenberků, kteří jednu orlici ve štítě měli jako původní rodový erb, později nahrazený štítem s břevnem, jak dokazuje pečeť vévody Fridricha II. z roku 1230. Okolo roku 1335 se jako smyšlený znak sv. Leopolda (Babenberk Leopold III., markrabě Rakouský, +1136, patron Rakouska, kanonizovaný v roce 1484) objevuje pět orlic v jednom štítě (Gall, 1977, s. 135). Podoba starorakouského znaku, tj. počet orlic, jejich postavení ve štítě a otočení bylo různé a ustálilo se až v roce 1804 stanovením definitivního popisu císařovým nařízením – v modrém štítě pět (2, 2, 1) zlatých přivrácených orlic, spodní hledí vpravo.

 Oba znaky, starorakouský i novorakouský jsou přibližně od roku 1360 užívány společně v jednom štítě. Až do roku 1804 byly současně znakem císařského a královského domu Rakouského a také Rakouských zemí pod Enží. Od roku 1804 je modrý štít s pěti zlatými orlicemi znakem arcivévodství Rakousko pod Enží (Niederösterreich; Dolní Rakousko). Červený štít se stříbrným břevnem byl určen jen pro Rakouské arcivévodství jako takové a položený na hruď černého císařského dvouhlavého orla byl malým státním znakem. V roce 1920 byla oficiální podoba znaku Dolního Rakouska stanovena Zemským sněmem tak, že v modrém štítě je pět (2, 2, 1) zlatých orlic (všechny hledí jedním směrem).

 O ERBU HRABAT PÁLFFY

Na počátku poznatelných dějin obce Halámky byl šlechtický rod Pálffyů, jako majitelů hradu Heidenreichstein, k jehož panství obec „Witschkoberg“ – Halámky náležela. Pálffyové patří ke starobylé uherské šlechtě a jejich prvním prokázaným předkem byl Paul Konth, připomínaný v roce 1383. Od něj rod obdržel jméno – Pálffy se odvozuje od latinského výrazu „Pauli filius“ – „Pavlův syn“.  V roce 1581 byl Pálffyům udělen uherský baronát, v roce 1599 byli povýšeni do říšského hraběcího stavu. Tento stav jim byl potvrzen v Uhrách v roce 1634 s přídomkem z Erdödu. Do knížecího stavu byl povýšen Karel Pálffy v roce 1807. Rod žil v několika liniích, které na rozdíl od Karlových potomků byly v hraběcím stavu. Pálffyové měli v Čechách celou řadu statků – například Merklín a Březnice (Mašek, Petr: Modrá krev. Praha 1999, s. 219 – 221). Rodovým erbem byl modrý štít se zeleným trojvrším, na němž červené vozové kolo a za ním z prostředního vrchu vyrůstá zlatý jelen. Klenotem na korunované přilbě s modro-zlatými přikrývadly vyrůstající zlatý jelen (Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 557). Červené vozové kolo se nakonec změnilo ve zlaté.

                          POPIS ZNAKU

Modro-stříbrně polcený štít. Vpravo z koruny vyrůstající jelen, obojí zlaté. Vlevo zvýšený zelený vrch, hořící pěti červenými plameny. Ve vrchu zlatá sekera.

Modré pole s jelenem vyrůstajícím z koruny je inspirováno klenotem erbu hrabat Pálffyů z Erdödu, s nimiž jsou spojeny počátky známé historie obce Halámky, jako součásti pálffyovského panství Heidenreichstein. Zelený hořící vrch a sekera v něm je narážkou na prvotní obyvatele obce, kteří byli dřevorubci a uhlíři. Hořící milíř symbolizuje hořící zelený vrch.

                       POPIS VLAJKY

List tvoří modrý žerďový pruh, široký třetinu délky listu a čtyři vodorovné pruhy, bílý, červený, žlutý a zelený. V modrém pruhu z koruny vyrůstající jelen, obojí žluté.

Žerďový pruh opakuje pravé pole štítu. Vodorovné pruhy jsou odvozeny od tinktur levého pole štítu.